Historicky já a koně
Už přesně nevím, co jak bylo. Ale všechno to začlo koňskými obrázky, které sem měla den co den na očích. Koně se mi začali líbit. Rok 2002 ?
Před koňmi sem měla ale velký respekt, dalo by se říct až strach. Koně jsem poprvé nakrmila v 7letech a to jednu huculku, Sabina se jmenuje, hrstkou trávy. Odvahu mi dodala moje tehdejší kamarádka Lenka.
Koně mě začaly víc a víc lákat a netrvalo dlouho, a já se i "pravidelně" jednou do měsíce ocitla i v sedle. To sedlo bylo na Haflinzích a ty Haflingové patřili jednomu penzionu Mlýn Kamenice (mimo provoz). V sedle se mi hrozně líbilo a hodinu od hodiny vyjížděk do přírody sem se v sedle cítila bezpečněji. Jenže koníci byly i od jiných jezdeckých amatérů tak "okopáni" že na povely, které sem vyžadovala nereagovali. Jenže pak bum, nehoda... penzion není a tak skončily hodiny Slečen v sedlech.
Pro můj zájem o koně, mi bylo řečeno, že můj strýc má koně. Jedná se sice o shetlanda(Taf), ale toho koně jsem si zamilovala a chodím za ním dodnes.
Jednoho krásného, letního dne, když mně bylo asi 10let jsme se s Lenkou a Pájou vydali na procházku s cílem - koně. Krchov, ve výběhu 12koní, paráda. A tam jsme se díky jedné kobylce (Káče) mimo ohradu dostali ke koníkům, totiž jako "ošetřovatelky" nebo jak to říct. Následující dva a něco roky, takže od mých 10ti do 12ti let jsem spolu s kamarádky zbírala zkušenosti s koňmi a to ve všech směrech. Od hříbat přes obsedání až po závody... Kování, kydání - nastýlání, krmení, hřebelcování... zkrátka téměř všechno. Dokonce jsme vypomáhali stavět překážky, rozdělovat ceny na závodech =O. Tedy až na jedno, na ježdění... Žádné z nás to nevadilo, dokaď nepřišla nejmenovaná slečna a nezačla rutina My - úklid a pravidelná dřina , Ona - ježdění. Začalo se všechno komplikovat a vyvrcholilo to natolik, až sme odešli.
S postupem času sem se s holkami chodila dívat na již zmíněnou Sabinu. Nastal zlom, z obvyklého jen koukání na pasoucího se koně sme se díky tomu, že sme vypomohli se slámou sme si na huculku mohli i sednout, začali se o ni starat. Ale tři (čtyři, pět, šest, sedm? lidí s rodinou) na jednu kobylku, byl to zmatek. Dva roky sme jí dělali společnost, která se jí líbila. Jenže jak to tak bývá, koník zlenivěl... Rozhodli sme se s tím něco udělat, zpočátku byly plány (v podobě křížků, lonžování, vyjížděk?), ty plány vycházely, jenže kobylku to přestalo bavit a nesouhlasila do té míry, že se stala mírně zlou. Kopala, kousala... ze sedla naštěstí neschazovala. Sabina se stala maminkou, na Velikonoce 2006 přišlo na svět hříbátko. Hnědka, klisnička, Argela. S ní se rozzářila jak Sabina, tak my tři. Pravidelné docházky z nás udělali opravdové kámošky. Argela potřebovala vybít svoji "hříběcí" , a tu vybíjela na nás.. někdy už to ale bylo moc. S Argelou sme získali další zkušenosti, totiž s hříbětem. Jenže jak to obvykle chodí, Argela musela pryč a my se s tím smířit =((.
Po jedné straně nám zkušenosti stále chyběly... a to po straně jezdecké. V létě 2007 jsme poprvé zavítali na Cunkov, kde chovají huculy. Tam začali pravidelné jezdecké hodiny... v anlgickém stylu, z amatérů se staly pokročilé. Celé letní prázdniny, jenže hodiny jízdy nebyly zadarmo. Prosinec 2007 sme tam jeli naposled, poslední krásná zimní vyjížďka =)).
S holkami se nám naše cesty rozešly a já sama začala chodit na koníky do nedaleké vesničky. Začlo to všechno v dubnu2008 a já si začla pořádně užívat koní, ono dobrých a opravdu poctivých přátelských lidí kolem koní, zvlášť tady, moc není... a já je našla. Poprvé se projela ve westernu a oběvila, jak je western nádherná věc! "Sekla" jsem tímto anglii a dala se na westernové ježdění. Ty koně, ty lidi a to prostředí, atmosféru, tu sem si zamilovala a o to všechno víc koně Číra... Pak nastali jisté změny, které mě ale rozhodně nemohli a nemohou odhrnout od koní, a už vůbec ne od těch co znám. 2010 přikoupili se dvě kobylky a nyní, v plném počtu a ještě plnějším nasazení jdeme do nových kolejí.
V červenci 2008 jsem se poprvé "na vlastní kůži" vydala do Prahy, do Chuchle, na klusácké dostihy. Za sestřenicí, už dlouho vím, že moje sestřenice závodí a v téhle branži je úspěšná, ale až teď jsem se rozhodla poznat její koně -klusáky - a stát se fandou na tribuně. Nikdy jsem však nebyla fandou dostihů a stále nejsem, takže tam jedu opravdu jen příležitostně.
Ještě dodávám, v dubnu 2008 jsem poprvé spadla z koně... Z haflinga, jménem Sid, koník hodný, ale hřebec... ráno mu dali jádro... a ono v trysku když koník nabere nečekaně jiný směr nemusí vždy dopadnout dobře =D. Ze země sem naštěstí vstala a jela dál, ikdyž si pamatuju, že vteřinkový výpadek z reality nastal.
Pak sme taky s holkami jeli v kočáře, bylo to parádní. S Arkou si pak udělali procházku. - ale to sou takové miniaturní dodatky.
Moje koňské motto je
Koně nezajímá, jak moc toho víte, dokud nezjistí, jak moc vám na něm záleží.
Já a koňská budoucnost?
Koně bych určitě chtěla, nějakého Quarta, Painta, Apalusku... Závodit? To maximálně tak barely ve westernu =). Koníka bych chtěla mít pro rekreaci, a určitě se chci dát na horsemanship, partnership!
Chtěla sem to vzít stručně, a opět sloh... ono to jinak ale nejde, nejde to zkrátit... bohužel=))